Luce Jindráková: Snažím se, aby Rodinné centrum K2 mělo duši

Jaký první dojem na tebe udělal Klub K2 a proč ses rozhodla v něm pracovat?

Nejdřív jsem si říkala, že není dobrý nápad nastoupit po mateřské dovolené do mateřského centra. Rozhodla jsem se, že půjdu do K2 na přijímací pohovor hlavně proto, že si chci vyzkoušet, jak takový pohovor probíhá. V jeho průběhu jsem si ale uvědomila, že moje představa o tom, jak by rodinné centrum mělo vypadat, rezonovala s Regínou a bylo vidět, že jsme na podobné vlně. Tenhle pocit byl pro moje rozhodnutí asi nejzásadnější.

Tvůj první dojem z K2 byl tedy příznivý?

Úplně první setkání se zaměstnanci během pohovoru bylo příjemné a motivující, samotná první návštěva v rodinném centru ale ne. Prostor byl v té době dost zanedbaný a já si říkala, sem každé ráno do práce chodit nechci. Nakonec se právě tohle pro mě stalo výzvou.

A v té výzvě jsi obstála, rodinné centrum má dnes duši, je to inspirující prostředí.

Jo, trochu se to povedlo, ale měla bych nápady na tolik dalších věcí, kdyby byl dostatek finančních prostředků…

Během tvého působení v rodinném centru se ovšem změnilo nejen jeho prostředí, ale rozšířila se nabídka aktivit, přibylo zájemců.

To je pravda, ale nejvíc si považuju toho, že rodinné centrum není jen herna nebo místo pro konání kurzů, ale okolo centra se vytvořila skutečná komunita.

Loni jsem zažila jeden z dosud nejlepších okamžiků během své práce v K2, když se skupina maminek prakticky spontánně v rodinném centru dohodla, že půjdou společně vynášet Moranu. Poprvé jsem nemusela nikoho lákat.

Jaká tvoje vlastnost ti pomohla udělat s rodinným centrem takový pokrok?

No, to vlastně nevím (smích). Já jsem ve skutečnosti introvert a největší překvapení pro mě je, že jsem se dokázala překonat. Hodně mi pomohli lidé, které jsem potkala a kteří byli naladěni jako já – Marie Lenka Novotná, Pavla Pospíšilová, Veronika Šalamounová. A samozřejmě Regína, o které vím, že za mnou stojí.

V jaké chvíli jsi na svou práci opravdu pyšná?

Skutečný pocit smysluplnosti mám, když se nám podaří zachytit někoho z okolí v tíživé životní situaci. Většinou jde o rodiny, které řeší hodně nestandardní situace, a to buď v souvislosti se specifickými potřebami dětí (různé druhy postižení), nebo rodiny potýkající se se sociálním znevýhodněním. Z mé zkušenosti hledání ideálního udržitelného řešení konkrétní rodině vždy trvá delší dobu. Většinou jsme schopni těmto rodinám podat počáteční pomocnou ruku. Chvíli je podržet, aby se jim nezhroutilo to, co doposud funguje, a dokázali si věci ujasnit a zorganizovat. Je to třeba jen otázka pár měsíců, než se zorientují, kam dál. Věřím, že díky živým a kvalitním sousedským vztahům se nám lépe žije.  A tady se mi to potvrzuje.

Klub K2

www.klubk2.cz