Narozeninové oslavy Klubu K2 pokračují, tentokrát jsme si pro vás připravili rozhovor s Julií Blábolovou, manažerkou Školky K2.
V roce 2014 ses přihlásila do konkurzu na manažerku Školky K2. Před tím jsi pracovala ve velké firmě na administrativní pozici. Proč ses rozhodla změnit takhle svoje profesní zaměření?
Klub K2, jehož je Školka K2 součástí, mi byl sympatický, znala jsem ho z některých akcí, práce pro něj se mi zdála jako smysluplná. Tehdy jsem ještě nevěděla, co mě na téhle práci bude bavit. A to je mimo jiné možnost uskutečnit vlastní nápady. Jsme rodinná organizace i co do naší velikosti, všechno se dá v týmu domluvit, probrat, zrealizovat. V neposlední řadě pro mě bylo důležité, že mi K2 umožnil práci na částečný úvazek, jelikož jsem v té době měla tři celkem malé děti.
V čem je Školka K2 podle tebe jiná než ostatní školky?
Ve Školce K2 je prostor pro kreativitu, uspokojování individuálních potřeb, osobní kontakt s rodiči… V rámci soukromých školek jsme vysoce profesionální. Naše učitelky jsou kvalifikované, prostory školky jsou na úrovni, jakou by mělo zařízení péče o děti nabízet. Dobrým příkladem spojení profesionální péče a individuálního přístupu je vstupní pohovor, který vedeme s rodiči před nástupem dítěte do školky. U nás trvá i hodinu a snažíme se během něj společně pojmenovat potřeby dítěte, najít zóny nejbližšího rozvoje, zachytit dopředu možné problematické okamžiky v adaptaci dítěte.
Tvoje pozice se oficiálně jmenuje manažerka Školky K2. Co si pod tím názvem představit?
Mám v náplni práce zajišťovat provozně a organizačně celý chod školky. To je hodně administrativy, vedení docházky, komunikace s rodiči, organizování týmu učitelek, zajišťování potřebného materiálu, zkrátka všechno, co je k fungování školky potřeba. Jsme malý tým, proto není výjimkou, že pomáhám i v přímé práci s dětmi. A právě tahle pestrost mě baví – s dětmi si odpočinu od administrativní práce a pak se zase ráda vracím ke svému kancelářskému papírování.
Za dobu tvého působení školka prošla velkými změnami. Mohla bys zmínit alespoň ty nejzásadnější?
Šest let je dlouhá doba, změn bylo hodně. Změnil se částečně interiér školky, zrekonstruovali jsme ho. Dopřáli jsme si technická vylepšení, jako je třeba bzučák a kamera na dveřích. Zdánlivá drobnost, ale přinesla zásadní změnu do naší práce. Dnes si už neumím představit, že bychom měli chodit otevírat dveře. Celkově jsme zefektivnili provoz školky, nastavili funkční režim. Máme stále více zkušeností, což se promítá i do výchovně-vzdělávacího programu. Máme stálý tým výborných učitelek. A kolem školky taky komunitu spřátelených rodičů, jejichž děti do školky chodí, nebo chodily. Scházíme se na společných akcích, při pečení brambor, na čarodějnicích i na Zahradní slavnosti.
Akce pro rodiče se konají většinou na zahradě školky, která je pro vás důležitým místem. Jak se vyvíjela a proč vám na ní tak záleží?
Zahrada se změnila k nepoznání. Věříme, že děti nejvíc potřebují být venku, v prostředí, které je pro ně přirozené a nabízí jim prostor k získávání zkušeností. Proto na zahradě máme třeba motýlí loučku nebo záhonky. Děti si je obhospodařují samy, učí se sázet. Ví, že se musí zalévat a také ví, že si na vypěstovaných dobrotách pochutnají. Pokud to jen trochu jde, snažíme být venku.
Kdy při práci cítíš pocit úspěchu, co tě těší?
Práce mě víc baví, když slyším, jak se děti smějí a jsou spokojené. Velkým úspěchem je vždycky provést dítě složitější adaptací, což je náročná a dobrá práce mých kolegyň. Když některé dítě vidím plakat už několikátý den, říkám si, že je nemožné to překonat. A za měsíc je dítě šťastné a usměvavé, pobyt ve školce si užívá. To je vždycky malý zázrak. Mám ráda odpolední akce na zahradě, kde se sejdeme s rodiči, dětmi, jejich sourozenci a nechybí ani prarodiče. To jsou příjemné chvíle.