Klub K2

Rok 2010

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Napsal(a)  Zveřejněno v: Retro

Rok 2010

Zájem o péči o děti od dvou let roste a my expandujeme do malé vilky na Košíku, kde zřizujeme první skutečnou Školku K2. Dvakrát týdně za každého počasí děti řádí v Hostivařském lesoparku, poznávají, učí se, hrají si. Vstupujeme do Asociace Lesních mateřských škol, jdeme cestou školka s lesním programem. S dětmi pracujeme profesionálně a jsme schopni učit to i jiné – získáváme akreditaci MŠMT na kurzy pro pracovníky v sociálních službách se zaměřením na péči o děti do 6 let. 

Marta Zlámaná

Povoláním taneční a pohybová terapeutka pracovala v Klubu K2 jako lektorka kurzů pro děti a rodiče. Absolvovala výcvik v taneční pohybové terapii a sebezkušenostní výcvik v komunitní a skupinové psychoterapii S.U.R. Dlouhodobě se věnuje poradenství pro osobní rozvoj a mezilidské vztahy a individuálnímu pohybovému poradenství.

Jako taneční terapeutka pracovala kromě dětí také s klienty s psychiatrickou zkušeností a klienty závislými na nealkoholových drogách. Deset let vyučovala africký tanec v Praze. Má syna Šimona (13) a dceru Elišku (11).

 

V mateřském centru bývá obrovská koncentrace lásky

Vedla jsi v Klubu K2 téměř čtyři roky cvičení pro rodiče s dětmi a nějaký čas také naši malou školku v Hřibské a hlavně v Ostružinové. Jak ses k nám dostala?

Na možnost pracovat v K2 jako lektorka mě přivedla moje kamarádka Marie-Lenka Novotná, která od vás právě odcházela. Děti jsem v té době měla ve školkovém věku, a tak jsem řešila, do čeho se pustit.

Neměla jsi místo kam se vrátit? Jaká je vlastně tvoje profese?

Jsem taneční a pohybová terapeutka, nabízím klientům poradenství, ve které se spojuje psychologie a tanec. Měla jsem zkušenosti se skupinovou psychoterapií a rozsáhlou taneční průpravu – to všechno se mi pro kurzy rodičů s dětmi hodilo. 

Jak se člověk stane tanečním terapeutem?

Odmala jsem měla k tanci a pohybu vztah, dělala jsem moderní gymnastiku, moderní tanec a dva roky studovala konzervatoř. Vždycky jsem si myslela, že budu tanečnicí, ale když jsem byla na gymplu, začala mě zajímat i psychologie. A pak jsem se setkala s pojmem taneční terapie a věděla jsem, že to je přesně pro mě. Absolvovala jsem tanečně-terapeutický výcvik, který tady tehdy pořádali Američané, a navíc jsem absolvovala pětiletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik pro práci s klienty, který je asi nejdůležitější.

Promítalo se tvoje zaměření na taneční terapii i do tvojí práce v Klubu K2?

Přirozeně. Snažila jsem se být autentická, reagovat na to, co přinášel přítomný okamžik.  Propojovat a zapojovat všechny dohromady. Taky bez živé hudby si to představit neumím. Hrála jsem na kytaru a hodně jsme společně zpívali. Třeba i mantry a kánony. Některé maminky zpočátku nechtěly, ale já říkám, že zpívat umí každý a když dítě vidí zpívat svoji mámu, tak to brzy začne napodobovat. Nápodobou se děti učí nejvíc. Společný zpěv a tanec v kruhu propojuje všechny dohromady, je to taková ta prastará situace – ženy sedí v kruhu a zpívají a děti si uprostřed hrají.

Hudební a taneční vzdělání jsi v K2 uplatnila bohatě, co terapeutický přístup?

Léčení v taneční terapii je založené na společném pohybu, sděluješ tím klientovi svou podporu – jsem s tebou. V kurzu je to stejné, společný pohyb má terapeutický a léčivý účinek pro všechny. Tenhle rozměr jsem do kurzu mohla díky svému zaměření přinášet.

Uplatnila jsi i další zkušenosti?

Hodně se mi hodily moje zkušenosti z práce se skupinou. Je dobré vědět, jak využívat a ovlivňovat skupinovou dynamiku. Moje lekce z ní vycházely, vznikal proud aktivit přirozeně navazujících na sebe. Když skupinu vedete citlivě, vznikne bezpečný prostor, se kterým se dá dobře pracovat. Snažila jsem se o osobní přístup, vždy s úctou a respektem.  Vznikaly tak hodně osobní vztahy a myslím, že do mých kurzů jsme chodily všechny rády.

Ovlivnilo tě v tvé práci ještě něco?

Velký vliv na mě měly moje kamarádky, které se pohybovaly v prostředí waldorfských školek, zajímala jsem se i o montessori pedagogiku. Na základě toho jsem se vždycky snažila sestavit si pro jednotlivé lekce strukturovaný program (podle ročních období), každá hodina měla svůj příběh, byla tematicky zaměřená a navíc lekce navazovaly i na sebe navzájem. Důležité pro mě je propojení těla a duše, to by mělo být přítomné ve všech činnostech. Vždycky jsem se pokoušela vytvořit prostor pro bezpečí, hravost, veselost a respekt.

Klientům svých lekcí ses snažila dát maximum, co přinesla práce v Klubu K2 tobě?

Když to dnes vidím zpětně svýma očima terapeuta, tak jsem si při své práci v K2 „léčila své vnitřní dítě“. Doplňovala jsem si nějakou mezeru, která vznikla v dětství. Kdyby moje maminka měla možnost chodit do mateřského centra, moje dětství by asi bylo šťastnější. Když se v mateřském centru sejde dobrá komunita, je tady obrovská koncentrace lásky. Každá maminka sem jde proto, že miluje své dítě, chce ho nějak rozvíjet.

Nakonec jsi z Klubu K2 odešla, potřebovala jsi změnu?

Ano, potřebovala jsem posun někam dál. Dostala jsem nabídku pracovat jako terapeutka, otevřela jsem si vlastní poradnu. Cítila jsem se z práce se skupinami už hodně vyčerpaná. Nepracovala jsem jen pro Klub K2, ale vedla jsem skupiny i na jiných místech. Bylo toho hodně, a když se objevila možnost pracovat s klienty individuálně, neváhala jsem.  Obdivuji ty, kteří dokáží s dětmi pracovat osm hodin denně, zvlášť s těmi nejmenšími, to vyžaduje absolutní pozornost a neustálou přítomnost.  Ráda na práci s dětmi vzpomínám, děti mám pořád ráda, pohled na malé dítě mě naplňuje štěstím, ale zároveň je to pro mě už ukončená etapa.

Jak hodnotíš teď zvenku Klub K2?

Obdivuji lidi, kteří o Klub K2 pečují. Je to nesmírně důležitá práce. Když matka najde v klubu podporu a dokáže tak pro dítě vytvořit ještě lepší pocit bezpečí, kde si dítě může bezstarostně hrát, vyroste z dítěte dobrý, milující člověk. Tím lze začít měnit společnost.  

 

Do budoucna by Klubu K2 přála:

„Aby vydržel a našel vždy dost klientů a sponzorů. Potkala jsem tu skvělé lidi, kteří uměli všem vyjít vstříc a byli laskaví. Nikdy jsem tady nenarazila na žádný egoismus, vztahy byly vždy přátelské. Tak ať vám to takhle funguje i dál.“

Synovi vyhovuje individuální přístup, který by ve státní školce nebyl možný

Hanuš chodí do školky K2 druhý rok. Přihlásili jsme ho na doporučení babičky, která se zná osobně s paní ředitelkou Dlouhou. V té době se odstěhovala paní, která se o Hanuše starala od jednoho roku ve dnech, kdy jsme byli oba v práci. Hanuš si ji velmi oblíbil. Nechtěli jsme hledat novou paní na hlídání, aby si nemusel na někoho nového zvykat a také z důvodů finančních. Do státní školky by ho tehdy nevzali, protože mu ještě zdaleka nebyly 3 roky a navíc nebyl kolektivní typ, takže školka K2 s menším počtem dětí byla naše záchrana.

Přestože v roce 2014 už byl přijat do státní školky, rozhodli jsme se pokračovat v K2 pro menší počet dětí. Bylo to dobré rozhodnutí, protože tento rok si Hanýsek školku opravdu užívá. Jsme rádi, že je tam hodně aktivit, které ho baví a my bychom ho do nich doma těžko nutili, například kreslení nebo jakákoliv jiná výtvarná činnost. Hanušovi vyhovuje individuální přístup, který by při obvyklém počtu dětí ve státní školce nebyl možný. Navíc máme jistotu, že kdyby byl jakýkoliv problém, paní učitelky nás budou otevřeně informovat.

Školce K2 vděčíme za to, že náš syn úspěšně překonal počáteční ostych a zvykl si na dětský kolektiv, což je jistě neocenitelným vkladem do celé budoucí školní docházky.

Rücklovi

Číst 9795 krát
Více z této kategorie: « Rok 2009 Rok 2011 »